Silymarin (SM) vykazuje klinickou účinnost při léčbě poranění jater, cirhózy a chronické hepatitidy. Jeho omezená rozpustnost ve vodě a nízká biologická dostupnost však brání jeho terapeutickému potenciálu. Primárním cílem této studie bylo porovnat in vitro a in vivo charakteristiky čtyř odlišných SM solubilizačních systémů, konkrétně SM pevné disperze (SM-SD), SM fosfolipidového komplexu (SM-PC), SMsulfobutylether- - cyklodextrininkluzní komplex (SM-SBE- -CDIC) a SM samo-mikroemulgační systém dodávání léčiv (SM-SMEDDS), aby poskytly další pohled na jejich potenciál pro zvýšení rozpustnosti a biologické dostupnosti SM. Vytvoření SM-SD, SM-PC a SM-SBE- -CDIC byl důkladně charakterizován pomocí technik skenovací elektronové mikroskopie (SEM), infračervené spektroskopie s Fourierovou transformací (FTIR) a práškové rentgenové difraktometrie (PXRD) pro analýzu změn v jejich mikroskopické struktuře, molekulární struktuře a krystalickém stavu. Velikost částic a index polydisperzity (PDI) SM-SMEDDS byly 71,6 ± 1,57 nm, respektive 0,13 ± 0.03. Doba samoemulgování SM-SMEDDS byla 3.{15} ± 0,3 min. SM-SMEDDS vykazoval zlepšenou rychlost rozpouštění in vitro a prokázal nejvyšší relativní biologickou dostupnost ve srovnání s čistým SM, SM-SD, SM-PC, SM-SBE- -CDIC a Legalon®. V důsledku toho se SMEDDS ukazuje jako slibný jako systém dodávání léčiv pro orálně podávané SM, nabízející zvýšenou rozpustnost a biologickou dostupnost.
Podobně jako u pevné disperze a fosfoéipidových komplexů, SBE- -CD komplex zlepšil biologickou dostupnost více než dvojnásobně ve srovnání s čistým lékem.
